top of page

Z Doněcké oblasti se 100 eury v kapse. Autentický příběh útěku před válkou.

„Nechci, abyste mě špatně pochopili, já si nestěžuju. Jsem vděčná za to, co teď máme.“ Natálii Šumákové je třicet devět a poslední rok byl pro ni velmi bouřlivý. Vypráví věcně, a o svých pocitech většinou raději mlčí. Poznáte to jenom na očích…


Bylo jí třicet devět let, když 2. března sbalila své tři mladší děti a vydala se z domova ve městě Kramatorsk v Doněcké oblasti do neznáma. Nejstaršímu synovi Fedirovi bylo devatenáct, a tak musel zůstal na Ukrajině. (Asi měsíc po jejich odjezdu se přesunul do města Dnipro.) Právě Fedir trval na tom, aby maminka s bratry a sestrou odjela co nejdříve: „Pochop mami, až začnou zase bombardovat, všichni budou utíkat jako šílení. Mohli byste se ztratit. Viola je ještě malá a víš, jak je na tom Rosťa…“ Dal matce 100 EURO, aby měla nějaké peníze na cestu. Oba doufali, že to bude stačit…



Kramatorské nádraží po bombardování


Téměř nekonečný útěk


Z Kramatorska odjeli vlakem asi o půl dvanácté a po čtvrté hodině byli u Charkova. Měli štěstí. Vlak, který odjížděl necelých sedm minut po nich, se už dostal pod palbu. Střílelo se ve městě i na samotném nádraží. Do Kyjeva dojeli kolem půl čtvrté ráno. Vlak cestou dělal spoustu zastávek, byla slyšet střelba a bombardování. Ve vlaku měli vypnuté světlo, nikdo nesměl zapnout zvuk nebo světlo v telefonu. Za Kyjevem strávili děsivě tichou hodinu a půl v polích, než mohli jet dál. I tak to byla podivná jízda. Vlak různě měnil směr, jednou jel dopředu, jindy zase opačným směrem. V jednu chvíli se ocitli jen kousek od hranic s Běloruskem.


Vlak byl nacpaný k prasknutí. Na jednom lehátku sedělo třeba pět, šest lidí, na toaletu se dostali jen s největšími obtížemi. V zádveří vlaku v březnovém chladu na zemi spaly maličké děti, snad novorozenci. Do Lvova dojeli po dvou dnech.


Ještě v Kramatorsku dobrovolníci všem doporučovali, aby brali s sebou jen to nejnutnější: vodu, nějaké sendviče a doklady. Natálie ještě přibalila všem rezervní spodní prádlo. Jí se třemi dětmi se všechno vešlo do jediné sportovní tašky.

Dobrovolníci ji varovali, aby si dávala velký pozor na děti, protože se v tom chaosu často ztrácejí… Ve Lvově na nádraží byla obrovská tlačenice. Držela malé dětské ruce a nohou posunovala tašku. Za chvíli ale zjistila, že tašku nemůže nahmatat, že tam není. V jediný moment ztratila všechny doklady, pas, řidičský průkaz, peníze, synův telefon. Teď opravdu začala propadat panice.



Nádraží ve Lvově


„Byla jsem bez sebe hrůzou. Dosud jsem alespoň kvůli dětem předstírala, že to dávám, že bude všechno v pořádku…Bez té tašky a věcí v ní mě zalila vlna bezmoci. Měla jsem strašný pocit, že se z toho zmatku a ničení nikdy nedostaneme, že nás dostanou… Nechala jsem se s dětmi postrkovat po nástupišti, připadala jsem si jako hadrová loutka... Dav nás naštěstí odnesl až k hloučku dobrovolníků a až teprve u nich mi začal opět fungovat mozek a já je poprosila o pomoc.“


Dobrovolníci kontaktovali syna a ten jí do telefonu poslal naskenované kopie dokumentů. Zdarma je ve Lvově vytiskli.


Ze Lvova jeli i s další maminkou se třemi dětmi autem s dobrovolníkem k hranicím a tam dalším autem přes ně. V Polsku dvě noci přespávali v nějakém centru ve stanech. Natálie se chtěla dostat do Prahy. Od roku 2012 znala přítele, co tam bydlel, a ten je zval, ať přijedou. Využila první příležitost a rozjeli se za ním.

V „bezpečí“ v Praze


Bohužel se Natáliin vztah s přítelem záhy zkomplikoval. Jemu vyhovovalo, že žena v Praze nikoho nezná. Využíval, že se cítí na něm závislá. V létě, když se zdálo, že je situace na Ukrajině stabilnější, a ta v Praze naopak houstla, Natálie se i s dětmi na celý červenec vrátila. Přítel jí však pořád telefonoval, přemlouval, ať přijede zpět. Citově ji vydíral.

„Bylo to celé absurdní. Na Ukrajině jsme zůstat nemohli a v Praze jsem znala pouze jediného člověka a ten mi vyhrožoval, co strašného se stane, když se k němu nevrátím…“

Při druhé cestě do Čech Natálii s dětmi lidé z Dětem Ukrajině pomohli najít nové ubytování, aby už nebyli na nikom závislí. Sehnali jim také nábytek.

Válka zanechává stopy


Natálie už jednu válku zažila. V Kramatorsku se bojovalo poprvé na začátku roku 2014. Syn Rostislav byl tehdy ještě malinký a prožíval obrovskou hrůzu. Když letěly rakety nebo bylo slyšet střílení, nikam se neběžel schovat, jen stál na místě a celý se klepal. Boje mu způsobily takové trauma, že začal ve vývoji zaostávat. Letos oslavil dvanácté narozeniny, ale podle psychologů je na úrovni osmi až devítiletého dítěte. Na Ukrajině měl ve škole speciálního asistenta, ale teď se musí naučit pracovat bez jeho pomoci.


Rosťův táta zemřel. Měl problémy se srdcem. Nedávno ho našli doma mrtvého.

Čtrnáctiletý Larik je naštěstí v pořádku. Na Ukrajinu se vrátit nechce.


Pětiletá Violetta je ještě příliš malá. Z červencové návštěvy domova si přivezla do Prahy velikého růžového plyšáka a dětskou knížku.


Jak se daří Fedirovi, nevíme.

27 zobrazení0 komentářů

Comments


bottom of page