Jmenuji se Maryna Ševčenko. Až do čtvrtého března 2022 jsem žila v Charkově na Ukrajině.
Nechtěla jsem odejít. Nálety jsme zažili už dřív. Vždycky jsme se utíkali schovat do sklepa. Tohle bylo ale horší. Náš byt stojí kousek od školy a stíhačka tentokrát letěla tak nízko, že se stěny, podlaha i strop začaly třást. Cítila jsem, jak mi vibrují vnitřnosti. Honem jsme se schovali do koupelny a jenom jsme slyšeli, jak někde blízko padají bomby.
Ráno jsme se sbalili a odjeli. Byli jsme čtyři – já, moje šedesátišestiletá maminka a synové Serhij a Jevgenij. Je jim jedenáct a dvanáct let.
Vlakem z Charkova do Lvova
Věděla jsem, že si toho nesmíme vzít mnoho. Každý jsme měli batoh se spodním prádlem, nějaké tričko, jídlo, vodu. Maminka si vzala léky. Stihla jsem přibalit jedinou fotografii – tatínka, který zemřel čtyři měsíce před začátkem války. Kluci si vzali domino. Mysleli si, že se pobaví s ostatními dětmi, ale cesta se podobala spíš hroznému snu.
Moc podrobností si nepamatuji, jako by mi je někdo vymazal z hlavy… V Charkově bylo nádraží plné.
Policisté pomáhali zadržet dav. Lidé vzadu se zoufale snažili dostat k vlaku a hrozilo, že ty přední smetou do kolejiště. Dostala jsem se s kluky do vlaku, ale maminka zůstala na nástupišti. Zoufale křičela, že tam má rodinu, že jsme už ve vlaku. Nakonec si jí všiml jeden policista a protlačil ji do dveří. Taktak stačila protáhnout dovnitř nohy, dveře zapadly a vlak se rozjel.
Kdysi jsem viděla film, kde ukazovali, jak převáželi lidi za druhé světové války. V nákladních vlacích. A najednou jsem cestovala podobně. Cesta z Charkova do Lvova byla strašná. Všichni, včetně maminky, jsme dvacet hodin stáli na jedné noze. Tu druhou nebylo kam dát. Mačkali jsme se těsně u toalety. V maličké místnosti s mísou jely tři ženy s kojenci. Vždycky dvě se nějak posadily, nakrmily děti a třetí stála. Pak se vystřídaly. Pro všechny to bylo hrozně těžké, někteří lidé omdlévali. Domino cestu přežilo. Jen jeho plechový obal se prohnul.
Z Lvova do Prahy
Asi týden jsme zůstali ve Lvově. Jednu noc jsme spali v místní škole, potom nám dobrovolníci našli další ubytování. Na Ukrajině už tehdy existovala online služba, kde dobrovolníci nabízeli možnosti ubytování v zahraničí a zajišťovali na vybrané místo dopravu. Původně jsem uvažovala o Německu. Dobrovolnice mi nabídla Česko a říkala, že tam žijí skvělí lidé a ti, co tam z Ukrajiny přijeli, si nestěžují, nikdo je neurazil… To rozhodlo. Nikoho jsme tady neznali. Zvolila jsem Česko jen na základě tohoto doporučení.
Ze Lvova jsme jeli autobusem. Na polských hranicích byly dlouhé fronty a mladší syn onemocněl. Měl teploty. Na druhé straně už bylo mnoho osobních aut a koordinatorka řídila, kdo, kam a jak pojede. Nám nabídla volný byt v Praze. Nevybírala jsem si, vzala jsem první, co mi navrhli. Nasedli jsme do auta k pánovi, který mluvil jen anglicky, a celá kolona aut vyrazila na cestu. Každé auto mělo naši vlajku. Ještě teď mi tečou slzy, když si na to vzpomenu. Tolik podpory a tolik lidí pomáhalo… V Praze byl byt připravený jako pro nejbližší rodinu - plná lednička, postel ustlaná, dali nám teplé jídlo…
Život v Praze
Domů nejezdím. Nikdo tam nezůstal. Navíc se bojím tady nechat maminku samotnou. Z Charkova najednou odjeli prakticky všichni lidé z našeho domu. Teď se postupně vrací. Bez dětí. Není tam bezpečno. Bomba dopadla kousek od našeho domu, protože vojáci mířili na školu.
Stále ještě žiji u lidí, co se nás na jaře ujali. Pomohli mi najít práci v lahůdkách. Jsem ale jediná, kdo z rodiny může pracovat, a tak musím dobře přemýšlet, kam peníze půjdou.
Děti v létě chodily na kurzy českého jazyka. V září je přijali do české školy. Učitelé je moc chválí, ale stejně je to pro ně těžké a trochu s tím bojují. Dělá jim potíže začlenit se do nového kolektivu. Učení jim docela jde. Nosí samé jedničky a dvojky.
Klukům se strašně stýská po domově. Říkají, že v Evropě je to fajn, ale doma je to lepší. Nevíme, kdy se budeme moci vrátit. Zima se blíží, a není jasné, jak by to bylo s topením a s elektrikou. Nemocnice u nás neexistují, jsou rozbombardované. Kdybych potřebovala, nemám koho požádat o pomoc… Telefonovala jsem si se sousedy z místa, kde jsme žili. Jen krátce. Minutu nebo dvě, protože neměli signál. Řekli jen, že žijí. Okupanti nám prý vlezli do domu a sebrali vše, co mohli. Co neukradli, to poničili.
Za byt v Praze stále ještě neplatíme. Až to nebude možné, asi to sama nezvládnu. Jsem moc ráda za pomoc od spolku Dětem Ukrajiny. Na jaře věnovali dětem knížky, sešity, nějaké kancelářské potřeby. Když plánují mimoškolní aktivity pro děti, tak kluky berou s sebou. Byly třeba na koncertech Kalush nebo Skrypky, ve Žlutých lázních… I když kluci chodí do české školy, udržují díky tomu kontakt s ukrajinskou školou. Dělají úkoly, aby všechno nezapomněli a mohli se jednou vrátit…
Chybí mi domov. Schází mi má vlast, můj dům, moje postel, polštář, práce, život, jaký byl. Nemůžu si stěžovat. Máme kde bydlet, děti jsou zdravé, máme co jíst. Přesto toužím jít do metra, nasednout a slyšet ukrajinsky: „
Příští stanice Cholodna gora" místo „Příští stanice Pankrác“.
Comments